HADI ČESKÉ REPUBLIKY

 

   Na území České republiky bylo bezpečně zjištěno 5 druhů hadů, patřících 2 čeledím.

První čeleď COLUBRIDAE (užovkovití), zahrnuje 4 druhy hadů a je zastoupena 3 rody:

Elaphe, Coronella a Natrix, která nemají samostatná česká jména, pro všechny používáme jediný český název „užovka“.

Do této čeledi patří tyto druhy:

ELAPHE LONGISSIMA (Užovka stromová)

CORONELLA AUSTRIACA (Užovka hladká)

NATRIX NATRIX (Užovka obojková)

NATRIX TESSELLATA (Užovka podplamatá)

Všechny druhy této čeledi jsou nejedovaté a člověku nijak nebezpečné !!!

 

Druhá čeleď VIPERIDAE (zmijovití), zahrnuje 1 druh a je zastoupen rodem: Vipera, pro který je český název „zmije“.

Do této čeledi patří tento druh:

VIPERA BERUS (Zmije obecná)

Na území České republiky je tak jediným jedovatým hadem !!!

 

 

STATUS OCHRANY HADŮ ČR

 

Všichni hadi, kteří žijí volně na území celé Evropy jsou chránění Bernskou konvencí. Předpisy zakazují jejich lov ve volné přírodě. Vyjímkou je zvláštní povolení příslušného úřadu ochrany přírody. Také hadi odchovaní člověkem, nesmí být kupování nebo prodávání bez tohoto povolení.

Odbor ochrany přírody může vystavení tohoto povolení na chov chráněných druhů podmiňovat dokladem, že chovatel má dostatečné znalosti a má možnosti hady chovat v odpovídajícím prostředí.

Důležitou složkou ochrany hadů je seznámit laickou veřejnost, objasňující úlohu hadů v přírodě, seznámit je s jejich specifickými znaky a zaměřením proti zcela nesmyslnému vybíjení hadů, zejména „zmije“.

 

ELAPHE LONGISSIMA – kritický ohrožený druh

CORONELLA AUSTRIACA – kritický ohrožený druh

NATRIX NATRIX – ohrožený druh

NATRIX TESSELLATA – kritický ohrožený druh

VIPERA BERUS – kritický ohrožený druh

 

 

 

        PŘEHLED ČELEDÍ A RODŮ

 

Čeleď COLUBRIDAE (užovkovití)

 

Všichni naši užovkovití hadi jsou nejedovaté druhy s poměrně štíhlým tělem, které plynule přechází v dosti dlouhý ocas. Hlava při pohledu shora bývá vejčitého nebo trojúhelnikovitého tvaru, svrchu je krytá převážně velkými rohovitými štítky. Anální štítek, kryjící kloakální otvor, šikmo rozdělen na dvě části (u rodů Coronella může být vyjímečně nerozdělený).

Zornice u všech naších užovkovitých hadů je okrouhlá.

 

Rod ELAPHE (užovka) Fitzinger, 1833

 

Hadi se šupinami hladkými nebo na zadní polovině hřbetu velmi slabě kýlnatými. Nejsou vázání na vodu, žijí v lesích a křovinách, dobře šplhají. Živí se převážně teplokrevnými obratlovci, které ovíjejí a škrtí kličkami svého těla. Vejcorodí. U nás vzácně 1 druh:

Elaphe longissima.

 

Rod CORONELLA (užovka) Laurenti, 1768

 

Hadi se zcela hladkými šupinami. Nejsou vázání na vodu, obývají světlé lesy a křoviny.

Živí se převážně ještěrkami, které po uchvácení ovíjejí a přidržují (ale neusmrcují) smyčkami těla. Vejcoživorodí. U nás 1 druh:

Coronella austriaca.

 

Rod NATRIX (užovka) Laurenti, 1768

 

Hadi s výrazně kýlnatými šupinami na hřbetě. Žijí v blízkosti vod, živí se převážně obojživelníky a drobnými rybkami. Vodní užovky svou kořist před pohlcením neusmrcují, ani nepřidržují závity těla. Vejcorodé. U nás 2 druhy:

Natrix natrix a Natrix tessellata.

 

Čeleď VIPERIDAE (zmijovití)

 

Zmijovití jsou jedovatí hadi s 1 párem dutých, trubičkovitých jedových zubů v horní čelisti a s menšími nejedovatými zuby na dolní čelisti, na kostech patrových a křidlatých. Jedové zuby jsou v zavřené tlamě sklopeny špičkou dozadu, při otevření tlamy se kolmo vztyčí. Hlava je dosti široká, zřetelně zúžením oddělená od trupu, je svrchu krytá převážně menšími štítky a šupinami. Jejich velikost a počet jsou velmi proměnlivé. Tělo je poměrně tlusté, na konci se náhle zužuje v krátký, tenký ocas. Zornice je štěrbinovitá, svislá.

 

Rod VIPERA (zmije) Laurenti, 1768

 

Hlava protáhle vejčitá, v přední části poměrně široká, shora zploštělá. Štítky horního rtu odděleny od oka řadou drobných štítků, stejně tak nadoční štítek od štítku čelního. Oko je posazeno poměrně vysoko, nadoční štítek tvoří vodorovnou hranu v podobě „obočí“.

Šupiny na svrchní straně těla úzce oválné, výrazně kýlnaté, na bocích poněkud širší, hladké.

Anální štítek nepárový. Vejcoživorodé. Ze 4 druhů Vipera žijících na evropské pevnině byl u nás spolehlivě zjištěn 1 druh:

Vipera berus.

 

 

 

PŘEHLED DRUHŮ

 

 

 

 

ELAPHE LONGISSIMA (Užovka stromová)

 

Popis: Poměrně malá, protáhlá hlava, její délka zaujímá 3,2 až 3,6 % délky těla, mírně zúžený krk, štíhlé, ale svalnaté tělo. Na každé straně 8 retních (vzácně 9), z nich 4. a 5. se dotýká spodního okraje oka. Před okem 1, za okem 2 nad sebou ležící štítky. Nozdra leží na rozhraní dvou štítků. Kolem těla 23 (řidčeji 21 až 22) šupin, břišních štítků 205 až 248, podocasních 60 až 91 párů.

 

Zbarvení: Svrchu hnědé, žlutohnědé až černohnědé, v dospělosti téměř jednobarevné nebo s bělavými lemy na některých šupinách. U mláďat je světlá kresba rozsáhlejší, tvoří větší skvrny nebo síťování. Základní hnědá barva vytváří u některých jedinců podélné pásy světlejšího a tmavšího odstínu. Horní čelist se žlutým lemem, který dosahuje ke krku a rozšiřuje se na každé straně ve velkou žlutou skvrnu, nejvýraznější je u mláďat. Za žlutými skvrnami leží v týlu mladých jedinců tmavá skvrna ve tvaru „V“ obrácena špičkou dopředu. Břišní strana těla je jednobarevně světlá, žlutá nebo žlutobílá. Celý povrch těla je velmi hladký a lesklý.

 

Velikost: Délka až 200 cm, na ocas připadá 17 až 20 %.

 

Pohlavní rozdíly: Nejsou známy.

 

Rozšíření: Od Francie a Itálie přes střední Evropu a severní část Balkánu do jihozápadní Ukrajiny, Zakavkazí a severního Íránu. Na sever dosahuje do jižního Polska, ČR a na západ Německa.

V ČR se vyskytuje Elaphe longissima longissima – Užovka stromová západní. Vyskytuje se vzácně v západních Čechách, u Kadaně, v povodí Ohře, pak v okresech Chomutov, Ústí na Labem a Děčín, dále pak vzácněji na jižní Moravě v okolí Znojma, Třebíče, Brna a na Pálavě.

 

Stanoviště: V naších podmínkách tato užovka obývá především sušší biotopy lesostepního charakteru, jako jsou křovinaté stráně, lesní průseky, řídké prosluněné lesy, okraje pastvin, sady a staré vinohrady, vždy však v dosahu vlhkých míst. Blízkost lidí jí nevadí, naopak často osidluje samoty, okrajová a hospodářská stavení ve vesnicích a zbořeniště. Otevřené krajině se vyhýbá.

Jen výjímečně se vyskytuje v nadmořské výšce nad 900 m.

 

Biologie: Zimuje ve štěrbinách a rozsedlinách skal, starých zdí, zbořeništ a dutinách stromů. Stejný úkryt používá často po několik let – v jediném úkrytu je možno nalézt i několik jedinců. Období aktivity začíná u naších populací v dubnu a trvá do září, zřídka do začátku října.

Aktivní je dne s dvěma vrcholy aktivity. Páří se v květnu až červnu. Samice klade v červenci

4 až 10 poměrně protáhlých, kožovitých vajec, délky kolem 5 cm. Vhodná místa ke kladení jsou využívána i po několik let a někdy i několika samicemi současně. Doba inkubace trvá přibližně 2 měsíce, je však značně ovlivněna mikroklimatickými poměry místa, kde je snůška umístěna.

Pohlavně dospívají ve 3. letech. Velmi obratně šplhá. Větší úlovky pevně ovine několika závity těla a udusí. Loví převážně teplokrevné obratlovce (drobné hlodavce, hmyzožravce a ptáky), požírá i ptačí vejce. Dospělé užovky jen vzácně loví ještěrky, které jsou však důležitou potravou mláďat.

 

Hodnota druhu: Na svých původních stanovištích může jako predátor regulovat početnost hlodavců.

 

Ochrana: Nejvíce jsou ohroženy izolované populace v Čechách a na Moravě, z nichž většina přežívá na plošně omezených územích v nízkých početních stavech. Ochrana spočívá v zachování původních biotopů a v ochraně míst vhodných pro úkryt, zimování, popř. kladení vajec.

Přísně je třeba postihovat a zcela vyloučit odchyt pro chovatelské účely. Vysoký stupeň ochrany je důsledkem narušování a změn původních stanovišť druhu.

 

CORONELA AUSTRIACA (Užovka hladká)

 

Popis: Poměrně malá trojúhelnikovitá hlava, její délka zaujímá 4 až 4,4 % délky těla, krk je jen slabě zúžen. Na každé straně tlamy 7 retních štítků (vzácně 8), z toho 3. a 4. sousedí s okem, 19 šupin v šikmé řadě, bříšních štítků 153 až 199, podocasních 41 až 70 párů. Anální štítek rozdvojený, výjímečně může být i nepárový. Před okem 1, za okem 2 nad sebou ležící štítky. Nozdra je uprostřed 1. štítku.

 

Zbarvení: Svrchu šedé nebo šedohnědé. Na temeni tmavší hnědá kresba, z níž vybíhají dozadu  2 úzké výběžky, po stranách hlavy tmavý

podélný pásek přes oko, na těle 2 nebo 4 řady tmavých skvrn, splývajících někdy v podélné pásky. Břicho růžové, cihlově červené, šedorůžové až tmavošedé, obvykle s drobnými tmavými tečkami.

 

Velikost: Délka až 75 cm, na ocas připadá 14 až 22 %.

 

Pohlavní rozdíly: Zbarvení samců bývá spíše hnědé, u samic šedé.

 

Rozšíření: Po celé Evropě mimo Irsko, Skotsko, jižní část Pyrenejského poloostrova,jižní Řecko a severní Skandinávii. Zasahuje do Malé Asie, severního Íránu, na Kavkaz a do západního Kazachstánu. V ČR se vyskytuje Coronella austriaca austriaca – Užovka hladká severní.

Je nesouvisle rozšířená na teplých stanovištích v nížinách, středních polohách pahorkatin a v předhůří hor. Chybí ve vyšších pohořích, ale také v kulturní zemědělské krajině.

 

Stanoviště: U nás žije převážně na suchých prosluněných lesostepních biotopech, většinou s hojným křovinným porostem a s kamenitým podkladem poskytujícím dostatek úkrytů. Žije i na mýtinách, pasekách a na okrajích teplých světlých lesů. Jen výjímečně se vyskytuje na vlhčích biotopech, zcela však chybí v chladných hustých lesních komplexech. V ČR vystupuje do výše 750 m.n.m.

 

Biologie: Zimuje jednotlivě v zemních úkrytech, různých dutinách, štěrbinách, pod kameny a kořeny stromů nebo v norách savců.

Období aktivity začíná u naších populací koncem března a trvá do začátku října. Aktivní je ve dne s vrcholem aktivity v dopoledních hodinách. Před silným slunečním žárem se ukrývá.

Období páření nastává zpravidla koncem března, ale často se protahuje až do června.

Samice je vejcoživorodá a zpravidla koncem srpna rodí 2 až 20 mláďat. Za nepříznivých podmínek se prodlužuje doba vývoje zárodků, v extremních případech až přes období zimování do následujícího jara.

V klimaticky méně výhodných lokalitách nerodí samice každý rok.

Samci pohlavně dospívají ve 3., samice ve 4. letech. V potravě tohoto druhu převládají plazi

( hlavně ještěrky a slepýši), loví i ostatní druhy naších hadů. Méně často jsou v její potravě zastoupeni drobní savci a zcela ojediněle obojživelníci a ptáci.

 

Hodnota druhu: Jako predátor jiných plazů představuje význačnou složku lesostepních ekosystému.

 

Ochrana: Omezování velikosti a počtu vhodných stanovišť vede nejen ke zhoršení potravní nabídky a zvýšení konkurence s ostatními druhy hadů, ale také k velmi lehké zranitelnosti celé populace i lokálními a krátkodobými negativními vlivy. Ohrožená je změnami a destrukcí původních biotopů, zejména nadměrnou chemizací a zvětšováním ploch monokultur. Ve svém rozsáhlém areálu nevytváří příliš početné populace.

 

NATRIX NATRIX (Užovka obojková)

 

Popis: Dosti velká, vejčitá, shora zploštělá hlava, zúžením zřetelně oddělena od trupu, zaujímá  4,2 až 4,7 % délky těla. Tělo u mladších jedinců přiměřeně štíhlé, u starých kusů dosti tlusté, plynule přechází v ocas. Na každé straně tlamy 7 retních štítků /vzácně 6 nebo 8), z nich 3. a 4. štítek se dotýká spodního okraje oka. Před okem 1 větší štítek, za okem 3 (vzácně 2 nebo 4) nad sebou ležící menší štítky. Nozdra leží na rozhraní dvou štítků, 19 šupin v šikmé řadě, na hřbetě zřetelně kýlnaté, na bocích a na ocase hladké, bříšních štítků 153 až 193, podocasních 48 až 88 párů.

 

Zbarvení: Svrchní strana v různých odstínech šedé nebo šedohnědé s řídkými drobnými černými skvrnkami o délce ½ až 1 šupiny. Hlava hnědá, tmavší než tělo, štítky na horním rtu bělavé, navzájem oddělené černými proužky. Po stranách za hlavou dvojice bělavých až žlutých, vzadu černě lemovaných skvrn, přecházejících na světle zbarvenou spodinu hlavy. Břicho tmavošedé až černé, po stranách lemované žlutobílými zubatými pásy, u některých jedinců se táhne řada světlých skvrn i středem břicha. Vzácněji se u nás vyskytuje forma nesoucí na svrchní straně dva úzké podélné bílé pásky – Natrix natrix persa (Pallas, 1811).

 

Velikost: Délka samic až 150 cm, samci až 100 cm, na ocas připadá 19 až 23 %.

 

Pohlavní rozdíly: Samci jsou štíhlejší, dorůstají menších rozměrů.

 

Rozšíření: Téměř v celé Evropě (kromě Irska a části Skandinávie), v Alžíru, Maroku, na jihovýchodě dosahuje do Íránu a Izraele,

na východě do severozápadního Mongolska.

V ČR se vyskytuje Natrix natrix natrix – Užovka obojková severní. Je běžná po celém území v nižších polohách, vždy v blízkosti vod. U nás vystupuje do 700 m.n.m.

 

Stanoviště: Typickým biotopem naších populací jsou hustě zarostlé břehy řek, říčních ramen, potoků, rybníků, jezer a vodních nádrží, stejně jako močály a vlhké louky. Vzácně se setkáváme s populacemi, které trvalé obývají suchá stanoviště na okrajích lesů, na křovinatých stráních či v kamenolomech. Nevyhýbá se ani blízkosti lidských stavení.

 

Biologie: Zimuje v nepromrzajících zemních a skalních dutinách, v norách savců, pod kameny a kořeny stromů, pod hromadami humusu, trávy či listí. Někdy zimuje i více jedinců pohromadě. Období aktivity začíná u naších populací v druhé půli března, většinou však až v dubnu, a trvá do října. Aktivní je ve dne, ale její aktivita je ovlivňováná klimatickými podmínkami. Na jaře a na podzim je aktivita jednovrcholová s maximem v nejteplejší části dne, v létě má vrcholy dva – dopolední a odpolední, který se může protáhnout až do pozdního večera. K páření dochází nedlouho po prvním jarním svlékání, může se však protáhnout až do června a jsou známy případy páření i v pozdním létě. Samice klade v průběhu června a července až 50 bělavých kožovitých vajec. Doba inkubace trvá zpravidla 2 měsíce, za nepříznivých podmínek se může protáhnout i přes 3 měsíce. Samci pohlavně dospívají ve 3 až 4 letech, samice ve 4 až 5 letech.

V potravě tvoří základní složku obojživelníci. Jejich druhové složení je ovlivněno nabídkou lokality:

zpravidla převažují vodní skokani, ale i ostatní druhy skokanů nebo ropuchy. Za normálních podmínek tvoří ryby jen nepodstatnou a zástupci ostatních tříd obratlovců (plazi, ptáčata, ptačí vejce, drobní savci) zanedbatelnou část potravy.

 

Hodnota druhu: V zachovaných vodních ekosystémech představuje významného predátora obojživelníků.

 

Ochrana: Spočívá v komplexním zachování původních biotopů a stanovišť, které by umožnilo přežití její hlavní kořisti – obojživelníků.

Potravní základna je ohrožena zejména rychlým úbytkem vodních skokanů.

 

NATRIX TESSELLATA (Užovka podplamatá)

Popis: Dosti velká, spíše trojúhelnikovitá hlava, zúžením oddělená od těla, zaujímá 4,6 až 5,2 % délky těla, trup štíhly. Oči umístěny

poměrně vysoko po stranách hlavy, zdají se poněkud vystupovat z důlku.

Po stranách tlamy 8 retních štítků (vzácně 7 nebo 9), z nichž 4. a 5. štítek se dotýká spodního okraje oka.

Před okem 2 až 3 menší, nad sebou ležící štítky, za okem 3 až 4 (vzácně 5) štítky. Nozdra na rozhraní dvou štítků, 19 šupin v šikmé řadě,

na hřbetě i na ocase zřetelně kýlnatých, na bocích hladkých.

Bříšních štítků 160 až 190, podocasních 47 až 86 párů.

 

Zbarvení: Svrchu šedé nebo šedohnědé, s většími tmavšími skvrnami o rozloze asi 3 šupin, seřazenými do několika podélných řad, někdy šachovnicovitě uspořádanými. V týlu je tmavší kresba ve tvaru  „V“

obrácena špičkou dopředu. Břicho tmavošedé až černé, po stranách lemované žlutobílými zubatými pásy.

 

Velikost: Délka až 130 cm, na ocas připadá 20 až 22 %.

 

Pohlavní rozdíly: Nejsou známy.

 

Rozšíření: Ve střední, jižní a jihovýchodní Evropě, severovýchodní Africe, Přední a střední Asii až do severozápadní Indie.

V ČR se vyskytuje v nižších polohách, kde je vázaná na střední a větší říční toky a velké potoky. Méně hojná je u rybníků a vodních nádrží.

I když je rozšířená po celém území ČR, je její výskyt značně nesouvislý. Je mnohem vzácnější než Natrix natrix.

Hojnější je snad jen podél řek Vltavy a Berounky. Jen výjimečně se u nás vyskytuje nad 400m.n.m.

 

Stanoviště: Naše populace obývají tekoucí i stojaté vody. Dává přednost lokalitám s kamenitým, vegetací zarostlými břehy.

Obzvláště hojná bývala v místech, kde řeky měly mělké kamenité dno a kde se tvořily peřeje. Udržujícím faktorem pro její trvalý

výskyt je dostatečně čistá voda s hojnosti drobných ryb.

 

Biologie: Zimuje v nejrůznějších dutinách a štěrbinách v zemi, ve skalách v blízkém okolí vodních toků.

Období aktivity začíná v dubnu a trvá až do října. Je silně vázána na vodní prostředí, v němž tráví většinu aktivního života.

 Její denní jednovrcholová aktivita je silně ovlivněná klimatickými podmínkami.

V létě zůstává po většinu dne v prohřáté vodě.

Páření probíhá po opuštění zimovišť, ale může se protáhnout i do června. Samice klade od června do začátku srpna 5 až 25 vajec.

 Mláďata se líhnou zpravidla po dvou měsících, většinou v září. Vlivem mikroklimatických podmínek se vývoj zárodku může urychlit

nebo naopak výrazně zpomalit.

Pohlavně dospívají ve 3 letech. Velmi dobře plavou a potápějí se.

Převládající složkou jejich potravy jsou drobné rybky, méně jsou to obojživelníci a jejich larvy. 

 

Hodnota druhu: V naší herpetofauně je typickým zástupcem plazů tekoucích vod. Je predátorem ryb, ale podle

 výsledků rozborů potravy je její vliv na rybí produkci nepatrný, neboť loví převážně drobné plevelné druhy.

 

Ochrana: Prudce se snižující početnost některých populací má na svědomí důsledek melioračních zásahů a regulace řek, což

znamená, že zanikají vhodná místa k rozmnožování a zmenšuje se i množství drobných ryb.

Stupeň ohrožení vyplývá ze silného narušení stanovišť regulačními úpravami a celkovým zhoršením ekologických podmínek,

zvláště čistoty vodních toků.

 

VIPERA BERUS (Zmije obecná)

Popis: Tělo poměrně zavalité,ocas krátký a tenký, zaujímá 8 až 14 % celkové délky. Hlava dosahuje 4,5 až 5,5 % délky těla. Na horní konec nepárového rostrálního štítků na špičce čenichu navazuje dvojice vedle sebe stojících malých štítků (tzv. apicalia). Nozdra vyúsťuje uprostřed

1 štítků. Po stranách hlavy 8 až 9 retních štítků, 21 šupin v šikmé řadě (vzácně 19 nebo 23), bříšních štítků 132 až 158, podocasních 24 až 46 párů.

 

Zbarvení: Velmi proměnlivé. U normální formy bývá samec svrchu šedý s černou kresbou. Štítky na horním rtu jsou bílé, břicho černošedé, někdy se světlejšími skvrnkami, spodní strana ocasu je žlutá. Oko je červené, se svislou zornicí. Samice je zbarvená někdy šedě jako samec, jiné exempláře jsou hnědošedé s tmavohnědou nebo černošedou kresbou. Zbarvení mláďat bývá červenohnědé. Někdy se vyskytnou barevné odchylky s nezřetelným hřbetním pruhem: forma zbarvená sytě černě, s bílými štítky na horním rtu a se žlutou spodní stranou ocasu –

Vipera berus prester a vzácnější rezavá až červenohnědá forma – Vipera berus chersea.

Tyto barevné odchylky se kromě množství kožního pigmentu ničím neliší od normálních zmijí.

 

Velikost: Celková délka samic až 90 cm, u samců až 70 cm, obvykle obě pohlaví dorůstají menších rozměrů.

 

Pohlavní rozdíly: Kromě zbarvení se samci odlišují menší velikosti a poměrně delším ocasem.

U samců představuje délka ocasů asi 10 až 14 % celkové délky, u samic 8 až 11 %.

 

Rozšíření: Žije téměř po celé Evropě kromě Irska, jižní části poloostrova Pyrenejského, Apeninského a Balkánu,severní části Skandinávie a oblastí kolem Černého a Kaspického moře.

Vyskytuje se v Asii až po dálný východ a na Sachalinu.

V ČR se vyskytuje Vipera berus berus – Zmije obecná severní. Je rozšířená po většině území státu mimo nejhustěji obydlené a intenzivně obdělávané oblasti. Nevyskytuje se v nížinách např. na jižní Moravě. Hojnější je ve vyšších polohách všech horských oblastí. Do nadmořské výšky 300 m je její výskyt velmi vzácný, do 600 m se vyskytuje řídce a nejčastěji je v 1900 m.n.m.

 

Stanoviště: U nás nejčastěji obývá vlhká, ale prosluněná stanoviště, jako jsou lesní průseky, paseky, vývratiště, zarostlá suťová pole, kamenité stráně, horské louky, vřesoviště, rašeliniště, okolí potůčků, kamenité zídky na mezích a okraje polí.

 

Biologie: Zimuje ve skalních rozsedlinách a štěrbinách, v zemních dutinách, pod kořeny stromů, v norách savců a často i pod starými stavbami. Zimuje jednotlivě, ale i ve velkých skupinách, někdy společně s jinými druhy plazů a obojživelníků. To potvrzuje, že nároky na optimální zimoviště splňuje jen málo úkrytů. Teplota v nich by neměla klesnout pod – 2,5 °C. Úmrtnost při zimování je však značně vysoká.

Při teplotě v zimovišti nad 10 °C začínají být zmije aktivní a na povrchu se objevují již od poloviny března. Období aktivity je u populací z nižších poloh zhruba dvojnásobně dlouhé než u populací z nejvýše položených lokalit. Období aktivity končí v září nebo až v první půlí listopadu, v době kdy nejvyšší denní teploty vzduchu již nedosahují 10 °C.

Denní aktivita se protahuje i do večerních hodin, které jsou dobou intenzívního lovu.

Období páření začíná asi měsíc po opuštění zimoviště. Zmije obecné jsou živorodé, gravidita trvá podle klimatických podmínek 2 až 3 měsíce. Zcela výjímečně může gravidní samice přezimovat.

Samice rodí 3 až 20 mláďat. Samci pohlavně dospívají ve 3. až 4. letech, samice ve 4. až 5. letech. Samci se účastní rozmnožování každoročně, samice velmi často jednou za dva roky. Dospělí jedinci loví drobné savce, vzácně i ptáky, ještěrky nebo žáby. Mláďata se však živí skoro výhradně malými ještěrkami a hnědými skokany. Kořist usmrcují uštknutím.

Uštknutí člověka mívá nejvážnější následky u dětí a osob s oslabeným zdravím, nebo tehdy, zasáhlo-li hlavu nebo povrchovou cévu. Pro zdravého, dospělého člověka, je uštknutí zmijí „skoro“ nevýznamné. Maximální obsah toxinu v jedových váčcích je 10 mg a k usmrcení zdravého člověka by bylo zapotřebí 15 mg toxinu. Když připočteme, že zmije v 90 % nevypustí plnou dávku svých jedových váčků a v 50 %, je uštknutí jen jedním jedovým zubem, riziko se tím ještě zmenšuje. Jsou dokonce známý případy kdy had nevypustil při uštknutí jed vůbec. Přesto v případě nejasností, nebo při příznacích otravy není dobré uštknutí podceňovat a vyhledat lékařskou pomoc.

Nebezpečnost zmije bývá zveličována, had uštkne jen tehdy, cítí-li se sám ohrožen, nebo byl-li přišlápnut. Pokud může, člověku se vyhýbá a skrývá se, přitom někdy vniká i do vody.

 Hodnota druhu: Plní důležitou funkci predátora drobných savců, jako regulátor má nepřímý hospodářský význam na jejich početnost.